Píšu na tento blog v momentě, kdy mne zaplavila emoce smutku. Rozlitá hlavně v hrudníku kolem palčivého centra u srdce. Co se stalo? Nic fatálního. Jen jsem podlehla sebedestruktivní zvědavosti a podívala jsem se na Facebooku na fotku ženy, k níž se před týdnem vrátil můj přítel. Říkala jsem si, nebudu tu ženu hledat, ublížím si. Nebudu tu ženu. Nebudu… A stejně jsem se podívala. Podle očekávání je to krásná, sebevědomá žena s trochu tvrdým pohledem…
Pomohla jsem si v něčem?, říkám si a rozjímám nad svými emocemi, nad svým chováním, nad strukturou svého myšlení… Ne, skutečně jsem si jen přitížila. Je mi blbě. Moje nutkavé chování mne opět po nějaké době přemohlo. Mne, která si tak strašně moc zakládá na cestě svého osobního růstu, jejíž začátek se datuje do roku 2010, kdy jsem si prožívala subjektivně velice komplikované psychosomatické potíže. Tehdy jsem u pana doktora začala pracovat se svými stavy úzkostí, které mne přiváděly do panických atak a vyústily v přesvědčení, že už mi nikdy nemůže být dobře. Tenhle pocit, jak jsem někde četla, je typický právě pro lidi trpící úzkostí a depresemi. Pocit, že vždycky už bude tak mizerně jako teď.
Od té doby uplynuly skoro čtyři roky a já jsem dospěla.
Tedy myslím si to. Ano, teprve v době, která následovala po mém zhroucení a následném „zmrtvýchvstání“, jsem zažila skutečně krizové momenty, které jsem díky předchozí zkušenosti a znalostem práce se sebou sama a se svými úzkostmi zvládla. Porodila jsem krásné a zdravé dítě, zvládla jsem s ročním človíčkem opustit vztah, který mne léta trápil, zvládám život svobodné matky, zvládám se vyrovnávat se stárnoucími a odcizenými rodiči, a ještě jsem schopná zamilovat se a prožívat štěstí – když ho cítím -plnými doušky.
Když nad tím přemýšlím, není toho málo, co se mi povedlo. Můžu říct, jak jsem to vlastně dala? Mám pocit, že u mne je to hodně o umění přestat se bát bolesti, strachu a úzkosti. Nevyhýbám se jim. V poslední době jsem se přistihla, že si je občas i perverzně užívám. Vím totiž, že jsou to pocity pomíjivé, jako tolik věcí v životě, tolik vztahů, jako život sám… Vím, že když se do úzkosti ponořím, její hladina strmě stoupne, dorazí k vrcholu a opět klesne… A život půjde dál, jen já budu o zkušenost bohatší. A ne nutně o zkušenost negativní.
Další věc, která mi pomáhá, je, že se učím udělat úkrok stranou a dívat se na své emoce, pocity a city zpovzdálí, trošku odosobněně. Co se právě teď děje v mém nitru, když smutním po odchodu svého přítele a navíc mám v mozku fotografii jeho staro-nové milé? Cítím bolest, která se stupňuje, ale pomalu se mění ve smutek a odchází… Uvažuju o svých pocitech, o tom, co to je láska, o tom jaká jsem a moje nitro se pomalu zklidňuje. Cítím rozlévající se klid, ostrá bolest ustupuje. Moje psýché se oddává introspekci…
Chybovat sice budu, ještě tisíckrát podlehnu tomu, čemu nechci, ale přesto jdu dál. A o tom ten život pro mne je. Především o sebepoznání a o odvaze a touze jít dál, myslím.
Líbil se Vám tento příspěvek naší klientky? Doporučte na přečtení přátelům, nebo nás podpořte odkazem na Vašich stránkách.