….a já se bojím, že bude víc sebevražd a mezilidského násilí.
Možná jste v posledních dnech zaregistrovali kontroverzní kauzu kolem Českého slavíka. Tomáš Klus na svém facebookovém profilu oznámil, že se odhlásil z ankety Český slavík. Zaujalo mě to, protože si ho rád poslechnu a na koncertech má báječnou atmosféru (předminulý ročník soutěže v kategorii zpěváků vyhrál a v posledním ročníku skončil druhý). Klus se svým protestem přidal k zpěvákovi Monkey Business Matěji Ruppertovi, který se rozhodl pořadatelům Českého slavíka vrátit cenu Skokan roku, kterou v anketě získal v roce 2006.
A proč vlastně protestují? To je otázka, na kterou nebude tak lehké odpovědět. Podnětem je vyřazení letošního vítěze kategorie Hvězda internetu rappera Martina Pohla. Pokud jste jeho videoklip neviděli, považujete se za ty šťastné a zvažte, jestli se chcete připravit o další iluze. Záměrně se nebudu rozepisovat o obsahu hudebního klipu, protože tím bych se sám dopouštěl toho, na co se snažím poukázat. (Ve stylu věty: Ku**a se neříká!) Pro informaci bude stačit, že klip zobrazuje situace plné násilí a nesvobody. A právě v tom je ta potíž.
Jmenovaní umělci se bojí cenzury v médiích. Omezení svobody. Potud by to možná bylo v pořádku. Na první pohled. Trochu jim rozumím. Z minula mám za sebou několik literárních pokusů, ve kterých jsem testoval hranice svobody slova a v současnosti ve své psychoterapeutické praxi denně provázím své klienty k nalezení a prohloubení životní svobody (především v nádherném Frommovském pojetí „svobody k…“ a ne „svobody od…“ – ale o tom někdy jindy). Z napsaného je jasné, že svobodu víc než nějaký abstraktní filozofický pojem vnímám velice konkrétně a také niterně.
Jenže umělci se staví v zájmu svobody slova na stranu videoklipu, který propaguje nesvobodu. Takže ve výsledku se hájí právo na svobodu propagováním nesvobody. To podle mě způsobuje, že je celá tato kauza zmatečně nejasná a kontroverzní. Zdánlivě na sebe narážejí dvě hodnoty: svoboda a lidskost. Je obtížné jednu z nich upřednostnit.
V mé představě nejsou umělci jenom matadory kreativity a hlídači svobod. Doufám, že se snaží být také maratonskými nositeli lidských hodnot, které přetrvají v nadčasových výpovědích.
Pojďme ale zpátky ke Klusovi a Ruppertovi. Situace se vyostřila, když se do diskuze zapojil Bílý kruh bezpečí (organizace, která dělá skutečně mravenčí každodenní práci, když poskytuje odbornou bezplatnou a diskrétní pomoc obětem a svědkům trestných činů). V opozici k umělcům, hlásajícím svobodu slova, staví tvrzení: K podstatě demokratických společností patří rozsáhlé pojetí svobody, avšak uplatnění jednotlivých práv je vždy limitováno právy ostatních.
Takže jak to vlastně je? Odpověď neznám, budu rád, když se nad tím aspoň na chvíli zamyslíte. Nemyslím si, že by psychiatrům, koučům nebo psychoterapeutům patřilo právo soudit, spíš naopak. Mnohokrát na sezeních relativizuji ostré extrémní soudy a klientům se uleví, když uniknou z tenat černobílého vidění. Osobně jsem ale rád, že pořadatelé Českého slavíka Martina Pohla na základě jeho produkce ze soutěže vyřadili. Za všechny důvody jmenuji jediný:
Wertherův efekt
Možná si v první chvíli řeknete, že jste o něm v životě neslyšeli (podobně jako většina populace – viz graf).
Možná i zpěváci/umělci, když se rozhodli revoltovat a protestovat, na něj pozapomněli. Setkal jsem se ale s tím, že mnoha lidem stačí informace připomenout a plácnou si do čela: ale jó, to vím.
Název Wertherův efekt vychází z románu Johanna Wolfganga Goetha Utrpení mladého Werthera, který páchá sebevraždu kvůli nenaplněné lásce. Po vydání románu v roce 1774 bylo zaznamenáno několik případů sebevražd, které k románu jasně odkazují. U mrtvého byl vždy nalezen Goethův román otevřený na konkrétní straně, či dopis na rozloučenou zmiňující Utrpení mladého Werthera. Podobná děsivá souvislost byla v dějinách pozorována opakovaně. Mladí lidé si přirozeně hledají idoly. Někoho, s kým se ztotožňují, kdo je inspiruje a hraje v jejich životě určitou roli. Ať se již jedná o trpícího mladého Werthera nebo populárního zpěváka, chtějí být ve všech ohledech jako oni. A někdy bohužel do posledního puntíku.
Wertherův efekt je prokázaný sociologický jev. Po každé médii podrobně komentované sebevraždě narůstá počet obětí leteckých a automobilových nehod. Objevitel Wertherova efektu David Phillips tvrdí, že během 2 následujících měsíců po zveřejněné sebevraždě si na život sáhne o 58 lidí víc než obvykle.
Opravdu chceme, aby se lidé kolem nás, se kterými žijeme, které zítra potkáme na ulici, infikovali v hlavním vysílacím čase? Dětskou pornografii a násilí trestně stíháme a na druhé straně bychom dali cenu tomuhle umělci? Je to opravdu vox populi? Anebo slušní lidé mlčí? Já to už nedokázal držet dál v sobě. Možná je to také tím, že s obětmi násilí a posttraumatem pracuji. Vím, kolik času a úsilí stojí léčit psychická zranění, která vzniknou v jediném okamžiku. Pokud budeme k obsahům mediálních sdělení benevolentní, tak riskujeme. Pravdou ale taky je, že si nemyslím, že by jakákoliv cenzura byla cesta. Spíš může zafungovat špetka zdravého rozumu a laskavého přístupu.
Na závěr si dovolím ještě jedno filozofické zamyšlení. Oponenti mé úvahy si možná řeknou, že Wertherův efekt (a výzkumy s ním spojené) se týkají jenom sebevražd. Sledování násilí ve filmech a televizi vlastně nemusí mít takový zdrcující efekt. Napovídá tomu i naše zkušenost. Kolikrát jste zažili, že jste jeli po dálnici bezstarostně a rychle. Cesta krásně ubíhá. A pak najednou modré majáky, kolona, červený trojúhelník na vozovce, střepy a pomačkaná auta u krajnice. Nevím jak Vy, ale já okamžitě jedu opatrněji. Dávám si větší pozor a méně riskuji. Kontakt s neštěstím, nehodou a krví na asfaltu mě nevede k větší agresi, nepředjíždím víc, ani nejedu rychleji. Spíš naopak. Tak jak to vlastně je?
Své názory a komentáře mi pište pod tento článek nebo do mailu. Budu rád. Tak trochu tuším, že tyto dvě zkušenosti – vidět násilí na obrazovce a vidět ho v reálu na silnici – se liší. Minimálně v něčem, co teď nazvu těžiště moci. Na dálnici v autě si uvědomujeme, že bychom mohli v řetězové bouračce skončit lehce také my. Svým vnímáním situace jsme blíž k oběti. Kdežto u televize s ovladačem v ruce se většina z nás identifikuje s tím, kdo má na obrazovce moc.
Zdroje:
GLADWELL, Malcolm. Bod zlomu: o malých příčinách s velkými následky.
Slaterová, L.: Pandořina skříňka
Robert B. Cialdini: Zbraně vlivu