Nemyslete na
růžového Slona!

Jak jsem se postavila strachu.

Každý v životě zažijeme nepříjemné chvíle, některé odtečou jako voda v řece, a některé v hlavě zůstávají a pohybují se tam jako pinpongový míček sem a tam. Jejich přítomnost si nemusíme uvědomovat, ale ony tam jsou a dokáží se převléknout za úzkost, panický strach nebo třeba jinou formu, která nám začne obtěžovat život a my chceme vědět, proč.

Setkání s metodou EMDR pro mě bylo něco jako otevřít dlouho zamčené dveře. Víte, že za nimi něco je, láká vás to, ale zároveň je tam jakýsi strach. EMDR je stejně jako jakákoliv jiná práce s duší o naprosté důvěře s terapeutem. Jen tak můžete zažít, jak obrovský efekt tato metoda má.

Chci zaznamenat jedno konkrétní sezení s veškerými mými pocity, pro co nejlepší autentičnost. Mějme ale na paměti, že každý je individuální a s tím se pojí i jiné cítění a uvědomování si konkrétních věcí.

Tak moc mě trápí strach ze smrti, představa ničeho, nekonečna, že najednou nějaká vyšší moc utne tu část, kterou žiju a už nebude nic. Snažím se na to nemyslet, ale někdy mě ta představa zžírá a rozlétí se v těle jako jed. Nejvíc mě pohlcuje při panických atakách, což je už jen vyústění něčeho. Ale čeho?

Důležité je před každým sezením vědět, na čem chcete pracovat a pro mě jednoho dne bylo důležité právě toto. A ani ve snu by mě nenapadlo, co všechno z toho může vyplynout.

Jsme u začátku, představuji si ten strach, vlastně snažím se ho vybavit, protože smrt si nedokážu vybavit, nemůžu vědět, jaké to je, co člověk cítí. Vidím se na operačním stole, vrtají mi mozek, cítím, že přichází konec. Ta představa bezmoci se ve mě rozpíná a já mám pocit, že okamžitě odejdu, nechci na to myslet, ale zároveň vím, že se s tím strachem musím setkat, aby bylo možné ho nějak utnout, nebo jak říká můj terapeut, resetovat negativní emoci, kterou vyvolává.

Je to k nesnesení. Peru se s těmi pocity, ale stále vnímám přítomnost a to, že je tam někdo, komu důvěřuji. Poprvé jsem měla pocit, že se mi chce brečet. Né nebudu brečet, trochu se kontroluji i když bych nemusela, ale proboha, jak mě něco může takhle “ovládat”? Cítím pálení v rukou, podivnou těžkost, která prostupuje celým mým tělem. Vzpomenu si, jak jsem byla před mnoha lety v nemocnici s vážnou infekční mononukleózou. Rodiče mě nechali na pospas lékařce, která mě špatně léčila, zanedbala, jim to nepřišlo divné, proč? Vezou mě někam, kde jsem nemusela třeba být, kdyby včas…Byla jsem sama, poprvé někde, kde se mi to vůbec nelíbilo, nevěděla jsem, co se se mnou děje, proč se to děje, proč matka říkala lékařce, že neberu antikoncepci, aniž by si kdykoliv se mnou o takovýchto věcech promluvila. Já ji v té době už brala, mohlo mi to uškodit a já nebyla schopna se vzepřít a říct, jak to je. Ty pocity bezmoci, vzteku a lítosti..Všude ve mě. Pár slz.  Nechápu, proč zrovna tohle se objevilo?

Po několika chvílích přichází postupné uvolnění, jakoby všechny ty bolesti zapadly do šuplíků, kam patří a kam nebyly schopné se po tolik let uložit. Najednou se cítím lépe a lépe, dokonce je mi to příjemné. V konkrétních částech těla cítím uvolnění, strašně příjemné vibrace, které tělem prostupují a já si je užívám. Cítím uvolnění v oblasti žaludku, krku a hrudní kosti. Když si ke konci mám opět vybavit to, co jsem cítila na začátku, moc to nejde. Je to jakoby někde za tlustým sklem a moje tělo už nereaguje jako na začátku. Ten strach je umírněný, neovládá mě.

Po každém sezení si nic dalšího neplánuji. Bývám totiž dost unavená, stále se ptám, jak je to možné, vždyť jsem jen seděla, ale je to prostě tak. Nechávám to být. Cítím se, jako kdyby mě někdo přikryl teplou dekou a nechal odpočívat. Jsem naprosto uvolněná. Během cesty domů se mi malinko motá hlava, ale není to nic, co by mě znepokojovalo. Po tomto sezení spím hluboce zhruba deset hodin a i další den jsem ještě dost unavená. Nedokážu zcela racionálně vysvětlit, jak to funguje, ale je to tak. Jsem toho důkazem.

Napsat Komentář

Jméno (required)

Email (nebude publikován) (required)

Web