Přednedávnem jsem narazil při své konzultaci s klientkou na jeden na první pohled neřešitelný problém.
Vy, kdo už znáte práci se strachy a úzkostí, víte, že to, co z veliké části strach přiživuje, je snaha zmírnit nepříjemnou emoci. Pokud se bojíte například jezdit metrem, vždy když se vstupu do metra vyhnete, na chvíli se vám uleví, ale z dlouhodobého hlediska váš strach o něco naroste.
Zabezpečit se, vyhnout se nepříjemné situaci, nebo odložit těžký úkol vypadá na první pohled rozumně a velice lákavě.
Strach má ale vždy velké oči.
Takže podporuji lidi, aby čelili „nebezpečí, vystavovali se mu, přestali se vyhýbat nebo zabezpečovat, aby šli do metra, aby mluvili před lidmi a podobně.
A pak jsou zmateni.
Protože je také učím, aby si vytvářeli bezpečí. Protože pokud upadnete do stresu při pocitu ohrožení, tak se vyplaví hromada hormonů a emocí a mozek pak začne na nějakou dobu fungovat jinak. Jenže to přeruší proces učení, na kterém jsou psychoterapie i koučování založeny.
„Jak to tedy je?“,ptají se mne. „Říkáte, že se nemáme vyhýbat situacím, které vnímáme jako nebezpečné a kterých se bojíme, ale potom zase říkáte, že je potřeba naučit se vytvářet bezpečí.
To si úplně protiřečí! Co tedy máme dělat?
Chvilku jsem se zapotil, ale na druhou stranu jsem věděl, že jsem se z podobnými otázkami již setkal v minulosti.
Mnohdy se nám zdá, že naše situace nemá řešení. V takových chvílích si v duchu říkám: Když se na to ptám takhle, tak to nemá řešení. Jak bych se mohl zeptat jinak, tak aby to řešení mohlo mít? Jak se na celou věc podívat jinak?
Celé to velice dobře ilustruje tento starobylý příběh o třech synech hádajících se o dědictví.
Jednoho dne jim nemocný otec na smrtelné posteli odkázal 17 velbloudů. Jejich otec byl významným rádcem místního šejka a jako moudrý muž odkázal své dědictví netradičním způsobem. 17 velbloudů rozdělil následovně. Prvnímu synovi odkázal polovinu, druhému třetinu a třetímu devítinu všech zvířat. Na první pohled to vypadalo jednoduše, ale když se synové postavili před stáje, tak se najednou neuměli podělit.
Nedokázali ze 17 najít polovinu, ale ani třetinu či devítinu.
Nechtěli žádného z velbloudů zabít, na to byli moc vzácní, ale ani se nikdo z nich nechtěl vzdát svého nároku. Napětí začalo stoupat a hrozilo, že mezi nimi vypukne krvavý spor.
Začali se radit s místními mudrci, kteří se jim snažili najít odpověď v pohybech hvězd, pili různé bylinkové odvary, aby na ně moudrý džin seslal své kouzlo a tančili se Súfií na nádvoří čekajíce, že to vyřeší jejich situaci. Nic ale nepomáhalo. Nakonec jako poslední možnost, předtím než vypukne válka, všichni tři svolili, že navštíví vědmu – moudrou stařenu, která sídlila na okraji pouště.
Pro většinu lidí to bylo daleko a také byli nedůvěřiví. Stařena nedávala bylinky, ani netančila a ani nečetla z pohybů hvězd. Jediné co dělala, bylo, že kladla otázky.
Když za ní přišli, nejdříve je pořádné vyslechla, ptala se na všechny podrobnosti. Synové ji vysvětlili, že mají 17 velbloudů, což je ohromné bohatství, ale ani jeden z něj nakonec nic nemá, protože se neumějí domluvit. Nakonec jim stařena řekla tohle: Vidím, že je to skutečně náročná situace a zcela rozumím, že jste se neuměli domluvit. Víte co, já mám jenom jednoho velblouda. Vezměte si ho k těm 17 a teď se dělte.
Bratři se na sebe překvapeně podívali, ale poslechli. Vzali si stařenina velblouda, nahnali ho do ohrady ke svým sedmnácti a začali se znovu dělit. První syn dostal polovinu z 18 velbloudů a odvedl si jich devět. Druhý dostal třetinu z 18 velbloudů a odvedl si jich šest a nejmladší dostal jednu devítinu z 18 velbloudů a odvedl si dva. Nakonec jim v ohradě zůstal osaměle stát jeden velbloud a toho celí šťastní vrátili stařeně.
Co udělala stařena? Kouzlo? Ne, prostě se na celou věc podívala nezaujatě. Říká se tomu „Thinking ouside of a box.“
(Thinking ouside of a box je idiom, který znamená přemýšlet kreativně, podívat se na věc z jiného úhlu nebo nadhledu, mimo ustálené konvence a vyježděné koleje.)
A teď zpátky k mému dilematu, které jako by bylo ve dvou rozměrech neřešitelné. Ale jenom proto, že klienti používají při dotazovaní častý kognitivní omyl: „všechno nebo nic“. Buď platí jedna možnost, nebo ta druhá. Obě dvě jako by se vylučovaly navzájem. Ale tak to v životě nefunguje, život není černobílý, ale barevný.
Bezpečí versus vystavování se svému strachu:
Jde o to najít rovnováhu, dostat se svou cílevědomostí na hranici své zóny komfortu. Když jsme příliš v bezpečí, tak se také nic neučíme, protože kolem nás jsou jenom věci známé, vedou nás ke stereotypům a zlenivění. Úskalí většího nebezpečí jsme si už vysvětlili, proto je důležité propracovat se a udržet na hranici zóny komfortu, jakoby zády opřeni o své vnitřní útočiště, ale hledíce přímo do očí výzvě, natahujíce k ní ruce.
Líbil se Vám tento příspěvek? Doporučte na přečtení přátelům, nebo nás podpořte odkazem na Vašich stránkách.