Naše paměť, jak pozoruhodné zařízení. Pomáhá nám každý den na cestě do práce, v obchodě i s partnerem. Pamatujeme se čísla, jména, důležité životní události. Jak je známo, více si pamatujeme zážitky emočně výraznější, zabarvenější. Jako třeba první sex nebo počasí na naší svatbě.
Mnozí lidé si představují paměť jako nějakou úschovnu nebo externí disk k počítači. Prostě to tam nahrají, a když potřebuji nebo chci, vybavím si to. Bylo by hezké, kdyby to tak fungovalo, úložiště bychom mohli využít v případě potřeby.
Asi již tušíte, že tak jednoduché to nebude. Celá záležitost s pamětí má co do činění s časem, s pojetím času. Vycházím z filozofie s názvem fenomenologie, která je mi velmi blízká. Pamatuji si, že když jsem o ní slyšela poprvé na střední škole, nechápala jsem jediné slovo a o filozofech jsem si myslela, že jsou to zamilovaní a chudí blázni. Až na vysoké mě jedna osvícená dáma jménem Anna Hogenová zasvětila do fenomenologie a já prozřela. Všechno najednou bylo jasné, všechno mi dávalo smysl.
Na chvíli se zastavím u onoho vnímání času, než se zase vrátím k tématu paměti. Všichni operujeme v běžné řeči s pojmy minulost, současnost a budoucnost. Jak ale poznám, že už nastala ta budoucnost, o které jsem snila? Nebo že už je za mnou minulost? Pravdou je, že nic jiného, než přítomnost neprožíváme. Jsme vždy jen teď a tady, nic jiného nemáme. Nežijeme v minulosti ani budoucnosti, jen v přítomnosti. Čas není navlečen jako kuličky na šňůrce, které jdou jedna za druhou lineárně. Minulosti i budoucnost se rodí stále znovu a znovu a pouze v přítomnosti. Když přemýšlíme o naší budoucnosti, pak se právě ona rodí v současném stavu. Neprožíváme zítra, pouze dnes. Utváříme si naši budoucnost tím, jak o ní přemýšlíme, jak si ji představujeme. Změnu však můžeme udělat dnes, ne zítra, tam ještě nejsme. Stejné je to s minulostí. Není to mrtvá sada vzpomínek, na které se práší, uložených kdesi ve skladišti. Také minulost se rodí. Zažili jste někdy, že když jste byli v euforii a vzpomínali na loňskou narozeninovou oslavu, říkali jste si, že byla docela fajn? A pak někdy, když jste se cítili pod psa, napadlo vás, že i ta zatracená oslava stála za nic? A takto si své vzpomínky utváříme stále znova a znova, kdykoli na ně pomyslíme.
Naše paměť není jako fotografie, kterou vytáhneme, a detaily jsou stále stejné. Jedna žena ji přirovnala spíše k wikipedii – stále do ní můžete něco doplňovat a co je možná k podivu, může i někdo jiný.
Otvírat staré rány, k čemu to je?
Nedávno se jedna má klientka již zlobila nad tím, proč se stále „hrabeme“ v minulosti. Potíže má přece teď? Otvírat staré rány, k čemu to je?
Já sama jsem si poměrně dlouho dělala jasno v tom, zda je k něčemu dobré bavit se o tom, co už bylo, co jsme prožili, zda není lepší, jak to také dělám v rámci koučování, směřovat pouze do budoucna a bavit se o tom, co chci a jak toho dosáhnout. Prostě se orientovat na to pozitivní v životě a bavit se tom, jak toho pozitivního přitáhnout ještě víc. Jako terapeuta mě však učili zahojit staré rány.
Nyní již chápu, v čem tkví to kouzlo obojího. Jednoduše řečeno, pokud v životě člověka existují věci, které mu brání jít svobodně kupředu, staré vzpomínky nebo příliš živé prožitky, které jej vrhají v životě do stále stejných scénářů a připomínají se mu, je potřeba je zpracovat. V koučování se díváme dopředu. Možnost svobodné volby, pohnout se z místa, udělat změnu. To vše nějak drhne, když nás naše mysl nenechá spát a připomíná nám zážitky, možná i dávno zapomenuté, někde odložené v šuplíku, které bolely a které jsme neměli příležitost nebo dostatek psychických sil, zpracovat.
Ptáte se, jak jsme se sem dostali s tématem paměti? Velmi logicky. Když jsem říkala, že si minulé prožitky vybavujeme a ony tím vznikají stále znovu a znovu, můžeme je také měnit stále znovu a znovu. V terapii využíváme různé metody na zpracovávání emočně vypjatých vzpomínek. Jedním z příkladů je, že si klient v představě vloží do bolestivé vzpomínky záchrannou osobu. Někoho, kdo se jej zastane nebo jej podrží. Nebo si představí sám sebe v té situaci se všemi schopnostmi a dovednostmi, které si býval přál v tu chvíli mít, aby situaci zvládl. Zhojit rány na duši není jednoduché a někdy ani bezbolestné. Všechny ty znovu prolité slzy však ránu čistí.
Osvoboďte se od bolavých vzpomínek
Představte si, že člověk je taková nádoba, která má 100%. Abychom drželi pod zámkem stará zranění, urážky či nezpracované bolesti, nás stojí nějaké úsilí, pojme to nějaká procenta. Někteří vynakládají spoustu procent své energie na to, aby to tak zůstalo. Bohužel jim však nezbudou již potřebná procenta na změny, na kroky, co chtějí udělat, na partnera, kterého chtějí do svého života přitáhnout.
Paměť. Kouzelné zařízení. Když víme, jak funguje, může nám dělat věrného parťáka na cestě životem.
Líbil se Vám tento článek? Doporučte na přečtení přátelům, nebo nás podpořte odkazem na Vašich stránkách.